Vznik a vývoj šlechty
      

O modelech vývoje

            Jedná se o spor ve vlastnictví soukromého majetku šlechty dříve než ve 13. století. Dušan Třeštík a Josef Žemlička jsou toho názoru, že tomu tak nemuselo být a Libor Jan přímo píše ve své práci, že tomu tak bylo, díky čemuž se rozhořela na toto téma obsáhlá diskuse.

            Jde o velmi ožehavé téma, neboť se přímo týká panovníka a panování v jeho zemi. V raném středověku má totiž král zisky především z vlastní půdy, kterou pronajímá za určitý poplatek na několik let, tudíž majetek propůjčený se mu má opět vrátit do jeho vlastních rukou. Stávalo se však velmi často, že majetek krále byl uzurpován jeho velmoži, čímž král ztrácel svojí doménu, neboť nikde nebylo psáno ani dáno, že mu velmož zachová věrnost.

            Příkladem tohoto jednání je jistý Prkoš. Do severních Čech se pokusil s nepříliš četným vojskem dostat míšeňský markrabí Ekkehard. Tehdejší bílinský kastelán Prkoš měl k dispozici dost sil, aby mohl postupu Sasů zabránit. Ekkehard však Prkoše podplatil a jeho vojsko prošlo bez nesnází zemskou branou u Chlumce, kterou Prkoš dostatečně nehájil, a po devět dní plenilo krajinu kolem řeky Bíliny. Možná tehdy bylo zničeno hradiště u Zabrušan. Po vítězství nad Jindřichem III. v bitvě u Brůdku (u Domažlic) přitáhl na sever kníže Břetislav. Ekkehard rychle uzavřel mír a odtáhl. Kastelán Prkoš byl jako zrádce krutě mučen, popraven a vhozen do řeky Bíliny.

            Středoevropský model vývoje byl nejspíše celostní státně dirigistický model dle předlohy karlovské říše, která se opírala o velkou hradskou soustavu. Dobrou předlohou k tomu modelu je například na našem území Velkomoravská říše. Ustoupilo se v tomto modelu kořistnickému způsobu a nahradilo jej využívání domácích zdrojů. Vše pod vlastnictvím krále, knížete, či jiného panovníka.

            V tomto bodě se pan Žemlička i Jan více méně shodují. Avšak Libor Jan se snaží prokázat, že královi družiníci, vlastnící určitá beneficia od něj darem za službu či vojenské tažení, přešlo do jejich rukou a to i na českém území. Nemá však v kronikách ani dobových pramenech žádnou oporu svého tvrzení, nýbrž vychází ze svých poznatků.

            L. Jan také odmítá Šustovu tezi o tom, že král Václav II. vydělil oblast svého přímého panování od obecného panování. O rozsáhlém pozemkovém majetku šlechty se však až do roku 1200 nic neví. Podle Libora Jana však musel existovat, čímž udělal (podle svého přesvědčení) převratné novinky. Hrady ne vždy působí jako centra jednotné správy země. V hradech zastupovali a vykonávali určité věci za svého pána vilikové, vykonavatelé správy, nezávisle na hradních úřednících. Starali se o veřejno-právní sféru, což bylo například dohlížení na roboty poddaných, soudní pokuty, udržování vojenského oddílu, apod.

            V tomto bodě bych možná do určité míry s panem Janem souhlasil, avšak jen do té míry, že šlechta, či spíše předáci rodů disponovali určitým majetkem, který však byl značně roztroušen a nebylo jej možné směňovat za jiné, které byli blíže. Jako příklad poslouží závěť Nemoje z počátku 12. století, v níž odkazuje své ženě 5 vesnic. Panovníkovi nejspíše šlo o to, aby si podržel moc jen pro sebe a nemusel se o ní dělit s jinými.

            Z výše psaného historického příběhu o Prkošovi vyplývá, že Přemyslovci dovedli velmi nemilosrdně naložit s každým, kdo je podvedl nebo zradil. Avšak i horlivá služba mohla svému nositeli přinést velké obtíže. Když kníže Spytihněv II. dal uvěznit svou švagrovou, první manželku pozdějšího knížete a krále Vratislava II., svěřil dozor nad ní svému přívrženci Mstišovi. Ten si při plnění svého úkolu počínal velmi horlivě a zřejmě i krutě. Za tuto službu obdržel od Spytihněva úřad bílinského kastelána. Spytihněv však brzy (roku 1061) zemřel a jeho nástupcem se stal Vratislav. Mstiš se pokusil nového knížete usmířit pozváním na vysvěcení vlastního soukromého kostela sv.Petra v Bílině. Kníže skutečně přijel, avšak v průběhu hostiny by Mstiš upozorněn, že má být z kastelánského úřadu sesazen. Jelikož si nedělal žádné iluze o svém dalším osudu, urychleně z hostiny uprchl a zachránil si tak alespoň život.

            Z tohoto krátkého textu se dozvídáme, že bílinský kastelán Mstiš vlastnil velký obnos peněz, za něž nechal vystavět vlastní kostel. Kde však sehnal tak velký obnos, který by pokryl stavbu kostela ? Jediným možným vysvětlením je, že musel vlastnit určité rodové majetky a nakládal s nimi dle své vůle nezávisle na knížeti. Služba knížeti sice představovala určitý zisk za svou práci, ale nikoli tak vysoké odměny na postavení soukromého kostela.

            S tímto modelem však také nesouhlasí Dušan Třeštík a Josef Žemlička. Podle jejich slov nejsou převratné novinky nijak převratné a nejsou ani podnětem k diskuzi. Jde pouze o jakousi myšlenkově nezvládnutou množinu zmatečných nápadů. Libor Jan však říká, že to co je známo ze 13. století mohlo trvat už dříve od počátku státu. Přitom tvrdí, že postupoval a zabýval se „předchozím vývojem" na podkladě pramenného materiálu.

            Cituje však jen několik chybně přeložených míst z Kosmovy kroniky a jednu listinu před rokem 1200, kterou špatně interpretuje. Liboru Janu vytýkají Třeštík a Žemlička, že nečetl domácí ani zahraniční zdroje, aby se ujistil, zda neobjevuje již objevené. Jeho nápady nedrží logicky pohromadě a neuspořádané je rovnou hlásá do světa. Argumentuje v kruzích ohledně tvorby práva – tvůrci práva byli úředníci a zároveň s tím říká že úředníci nebyli- což bylo nazváno jako veselé metání kozelců dokola. Jedno popírá druhé a někdy bývá totéž sebou a zároveň svým opakem.

            Kniha se mi však zdála celkem ucelená a zjistil jsem, že v plno případech se Libor Jan odvolává na práce pana Žemličky. Rozhodně se mi nezdálo, že by to byla nesourodá směs "něčeho", spíše bych to nazval jako další z pohledů na stávající problém.

            Dosud řečené není diskuzí o teorii zvláštní cesty raně středověkých států ve střední Evropě, neboť Janem zatracovaného středoevropského modelu se to vůbec netýká. Rozbor jeho práce se rovná únavnému rozplétání nelogických propletenců a opravdu zjevných omylů, přičemž autor nemá jasno ani jak to bylo ve století 13.

Autor bere 10.-13. století za uzavřenou epochu prosazování monarchické moci panovníka, oddělení veřejno-právní sféry od panovnické domény s právem, které vytvářejí nejspíše nejvýše postavení členové privilegované vrstvy a po druhé se odvolává na transformaci způsobenou převratnými ekonomickými a technologickými proměnami s rozsáhlou kolonizací, o níž vlastně nic podstatného neříká a do výkladu ani nezapadá.

            V tomto problému o vytváření privilegované vrstvy, se do určité míry jistě prosazovali předáci rodů, kteří si určitě dokázali získat určitý vliv na panovníka. Stále se však nedá mluvit o šlechtě jako takové, kterou známe z doby Václava I. či Přemysla Otakara II., kde již předáci rodů získali značná území i se svou vlastní pozemkovou správou. Zajímavostí je také, že pozdější šlechta se odvolávala na různá privilegia a území, která jim patří odnepaměti. Jestli to je však důkazem o tom, že vznik privilegované, na panovníkovi nezávislé šlechty, pak je to důkaz velmi chabý. šlechta v rámci získání dalších území a privilegií jistě ne vždy  mluvila pravdu a i listiny se dají, i když s určitými obtížemi, zfalšovat.

            Jde prý o jednoduchou rovnici – silný panovník = silní oligarchové = silný stát.

Toto tvrzení se mi nezdá jako to pravé. Silný panovník bez spolupráce silných oligarchů mohl těžko vytvořit silný stát. Silná šlechta ve většině případů stála za sebou a ne s králem, protože sňatky mezi rody byli celkem běžné, ale jen málokterá šlechtické dcera byla provdána za panovníka. Těchto příkladů, kdy se šlechta postavila králi je velmi mnoho ve vrcholném středověku a nepochybuji tedy, že to samé by se nedělo i dříve. Vrcholně středověcí šlechtici však disponovali rodovým majetkem a vlastní družinou a svým vojskem. V rané době se však o nich nikdo nezmiňuje. Nejspíše to bude tím, že silná šlechta nebyla, respektive mohla být,  ale nemohla se opřít o žádné rodové majetky. Proto bych toto tvrzení upravil jen na toto : silný panovník = silný stát (slabý panovník = slabý stát).

            Diskuse na toto téma nebyla ještě uzavřena. Počkejme si tedy co přinesou nové poznatky a další  archeologické výzkumy a snad jednoho dne zjistíme jak se transformovali velmoži na opravdovou silnou šlechtu.

 

Třeštík - Žemlička : O modelech vývoje, ČČH 105 (r.2007), s. 122-164

Žemlička : Kasteláni, vilikové a beneficia, ČČH 106 (r.2008), s. 109-136

Libor Jan : Václav II. a struktury panovnické moci, Brno : Matice moravská, 2006



Zpět

©Via Boemia 2007,pajiczek