Stručné dějiny výroby skla od počátku do 15. stol.
    Pravděpodobně nejstarší doložené výrobky ze skla pochází z 3. tisíciletí př.Kr. z Mezopotámie a jedná se o korálky a destičky zřejmě používané jako amulety a šperky. Z Mezopotámie se postupně umění vyrábět a zpracovávat sklo rozšířilo do jihovýchodní Evropy a Egypta, kde dosáhlo nejvyšší úrovně za vlády Thutmose III. tedy v 15. stol. př.Kr. (napodobeniny drahokamů, nádoby a sošky se staly i vývozním artiklem.)

    Nejstarší nalezené nádoby z Merliku v Iránu a Tell al Rimahu v Iráku jsou vyrobené technikou ovíjení hliněného jádra barevnými skleněnými vlákny. Jde o malé, 10 cm vysoké flakonky na vonné oleje a číšky na pití, které napodobovaly keramickou produkci, vyrobené kolem roku 1600 př. Kr. Nejstarší evropská nádoba je džbán nalezený poblíž Larnaky na Kypru datován k roku 1350 př. Kr. a s největší pravděpodobností vyroben na Sicílii.

     Teprve v antice kolem 8. stol. př. Kr. se objevuje jednobarevné nazelenalé sklo a dekorace jednoduchým výbrusem. Někdy v tomto století vznikají i nové techniky výroby, vybrušování malých nádob z masivního bloku skla a tzv. mozaiková technika, tedy skládání barevných střepů do formy, které se následně pojily tavením.

    V 7. stol. př.Kr. se toto umění šířilo dále do Evropy a to až k dnešnímu Rakousku. Z této doby pochází i nález modrých korálků u Prahy.

    V době helenistické, tedy 4.-1. stol. př. Kr., zůstávají techniky výroby stejné, začínají se však užívat nová dekorativní metoda, zdobení emailem. Poprvé se vyrábí ucelené sady nádobí. Velký zvrat nastává v letech 30-25 př.Kr. a to vynálezem foukací píšťaly na Palestinsko-syrském pobřeží. Foukání se rychle stává dominantní technikou, která se rychle dostává do Itálie. Umožnilo jednodušší práci se sklem, cenovou dostupnost i pro střední vrstvu obyvatelstva a výrobu obalových a skladových nádob.

    Během 1. stol. po Kr. se začíná užívat zasklívání oken. V římských Pompejích a Herculaneu se našly tabule průsvitného litého skla o velikosti 30x60 cm. Vyvinula se technika dekorativního rytí a leštění křišťálového skla. Od 2. stol. se používá i technika foukání do formy, která umožnila vyrábět dózy a číšky ve tvaru lidské hlavy, hroznů, datle…

    V průběhu dalších století se techniky výroby a dekorace, příliš nemění. Produkce se liší jen tvarem, následujíce keramickou výrobu. V 9. a 10. stol. nastává největší úpadek sklářství i jiných řemesel v dějinách Západní Evropy. Jedinou výjimku tvoří vitraje, které přejala církev pro účely zasklívání oken kostelů a budov opatství. Církev také v průběhu věků hned několikrát zakázala používat sklo k liturgickým účelům (poprvé již v roce 803 po Kr.) Tolerovala ho jen jako komponenty pro výrobu relikviářů, lamp do kostelů a zasklívání oken kostelů. Zbytky dochovaných vitrají této doby se nalézají v Severní Anglii v klášterech v Jarrowě a Monkwearmonthu zřejmě z let staveb 685-800 po Kr. A písemný zápis prosby jarrowského opata míšenskému biskupu o skláře z Porýní.

   Kolem roku 1000 nastává další zlom ve výrobě, objev, že lze nahradit popel z mořských řas, potřebný pro výrobu, potaží, což je vyluhovaný popel z tvrdého dřeva. Tento poznatek znamenal další rozšíření výroby a to především dále do Středu Evropy, do Čech, Německa, Polska…

   Opětovný rozvoj sklářství v Západní a Střední Evropě souvisel s proměnami společnosti a rozvoji řemesel v důsledku křížových výprav do Palestiny, kde přetrvala vyspělá technika zpracování skla. První sklo tedy začali přivážet křižáci a nazývali ho sklem z Damašku, zdobené emailem. Odtud také pochází dochovaný pohárek zdobený zlatými delfíny a nápisem oslavujícím sultána, který byl vyroben ve sklárně v Aleppo a nalezen v jedné ze zanesených studní na Pražském hradě. Dovezený byl zřejmě pro Přemysla Otakara II. jako dar.

   Dále i kolekce silnostěnných číší dekorovaných náročným brusem s motivem lvů, orlů, palem…, nazývané sklem svaté Hedviky. Pověst vypráví, že kníže Jindřich I. do jedné z těchto číší nabral vodu pro svou nemocnou choť, ale když jí ochutnal zjistil, že došlo k zázraku a voda chutná jako nejlepší víno. Hedvika se po jeho vypití uzdravila. Výroba těchto pohárků se zřejmě hodně rozšířila, jsou doloženy na německém území, Polsku a Rusku.

   Sklářství ve středověku se rozděluje do čtyř oblastí výroby. A každá se ubírala svým směrem.


      • středomořská oblast (především Itálie)

      • oblast severně od Alp (především české a německé země)

      • francko-iberská oblast (především Francie)

      • Jihovýchod Evropy( především Byzanc)


   Zmíním se pouze o prvních dvou, protože další naše území neovlivňovaly a ubíraly se svým směrem, což by bylo téma na další článek.

   První je středomořská oblast, kam patří tzv. Benátské sklo. Itálie měla pravidelný obchodní styk s východním středomořím. V roce 1204 při dobití Konstantinopole se pro ni otevřela cesta k východu, získala přistěhovalé řemeslníky z Byzanc. Od počátku 13. stol. nastává prudký kvalitativní rozvoj. V roce 1268 je založen první cech benátských sklářů a o tři roky později uzavírají dohodu s Benátskou republikou o právech svých členů, kde si vymínili zákaz dovážet sklo z ciziny. Jenže v roce 1292 vláda rozhodla, že z bezpečnostních důvodů vystěhuje skláře na nedaleký ostrov Murano a pod pohrůžkou smrti jim zakázala ostrov opustit. Sklárny se ale zakládaly i jinde na italském území, např. ve Florencii, v Neapoli, na Sicílii a u Janova (v Altau) Z Itálie pochází i první známí malíř skla Řek Gregorio di Nauplion, působící v Benátkách v letech 1280-1288.

   Výroba nejprve vycházela ze starých korintských a sirofranských vzorů. Posléze však Benátští skláři prosluli svým uměním výroby křišťálového skla a umění zdobení emailem. Začali vyvážet své výrobky do celé Evropy. (roku 1282 písemně doložené na německém území, 1394 ve Flander, 1399 v Anglie) Benátské sklo se stalo sklem pro nejbohatší vrstvu, luxusním zbožím. Avšak kniha o chemii z roku 1500 uvádí, že zkumavky z českého skla jsou lepší, čistější nežli benátské Přesto známe bezpečně tvary a dekor specifické pro tuto oblast až z 2. poloviny 15. stol.. Jednalo se o poměrně tvarem strohé číše dekorované figurativním emailem. Avšak kniha o chemii z roku 1500 uvádí, že zkumavky z českého skla jsou lepší, čistější nežli benátské.

   Druhou oblast tvoří německé a české země. V českých zemích se dochovaly drobné předměty doložené od počátku českého státu. Větší foukané nádoby vyrobené již zřejmě v Čechách jsou archeologicky doložené až na 3. čtvrtinu 13. století. Do té doby bylo veškeré sklo na trhu importem, například již zmiňovaný pohár pro Přemysla Otakara II. z poloviny 13.stol.

Ploché sklo

    Nepřímý doklad o skláři na našem území pochází z Kroniky mnicha sázavského, který píše roku 1162 o opatu Regnardovi z Francie, který se vyzná „v umění vysazovat skelnou mozaiku“.

   Když poškodila vichřice baziliku svatého Víta na Pražském hradě (již předtím zřejmě byla osazena skleněnými tabulemi), nechal biskup Jan III. z Dražic roku 1276 vyrobit dvě okna s náměty ze Starého a Nového zákona. Tato zapsaná událost je nejranější doklad o užití vitrají cizincem na českém území. Významní skláři a malíři skla z Čech jsou Martin, člen pražského bratrstva sv. Lukáše v letech 1358-1379 a Heinczlin z Brna působící kolem roku 1355.

   Během 14. století máme mnoho zmínek o užití skla jako vitrají na českém území (např. 1333 kostel v Roudnici nad Labem, 1346 kaple sv. Jana v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě, 1367 klášter v Třeboni, a zámecká kaple v Č. Krumlově). Bohužel ve válečných letech husitské doby byla většina zničena.

   Dochované unikáty jsou především ze 30.let 14.století 6 dochovaných tabulí s postavami Panny Marie, Krista a čtyř apoštolů v kostele sv. Jakuba v Řevnici. Dále ze 40. let dvě tabule s motivy apoštolů a ukřižování Krista v kostele Všech svatých ve Slivenci u Prahy. Ze 14. století pochází i okno v opatské kapli v Oseku (postava sv. Jana Křtitele), okno v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně(ukřižování Krista), zrcadlové čočky ze žlutého skla v klenbě kaple sv. Kříže na Karlštejně a další.

   V průběhu 14. stol. se začalo užívat zasklívání oken skleněnými terčíky domů a veřejných míst. Vrcholem užití plochého skla byla mozaika Poslední soud nad jižním portálem katedrály sv. Víta na Hradě. Objednal si jí Karel IV. v roce 1370 a zhotovili jí čeští mistři s dohledem benátských, užito na ní bylo 30 odstínů skla a technika přejímání zlaté fólie.

Korálky, pateřinky, imitace kamenů

   Korálky na růženci se stala velice módní záležitostí a tak se na Šumavě vyvinuli sklárny specializující se pouze na výrobu tzv. pateřinek. Název vychází z Otčenáše, latinsky Pater Noster, který se odříkával při modlitbě. Roku 1430 se ze Šumavy vyváželi přes Norimberk do celé Evropy. Tradice výroby vydržela do 18. století.

   Imitace kamenů se vyráběla zřejmě od počátku výroby, ve 2. pol. 14. stol. jsou zapsané i v inventáři svatovítského pokladu Pražského hradu.

Nápojové a stolní sklo

   Gotické sklo se vyznačuje tenkými stěnami, velkým obsahem (pití ředěného vína, pivo bylo kalné a pilo se převážně z keramiky) a bohatým dekorem perličkami, plastickými hutnými nálepy (praktické, jelikož vidlička se začala užívat až v 16. století a zde se i objevuje první hladné sklo). Bylo dosti drahé a sloužilo pro slavnostní chvíle. Často se pilo ze 2-3- společných velkých pohárů nebo lahvic, které kolovaly kolem stolu. Ani nejbohatší hostitel si nemohl dovolit mít číši pro každého hosta.

   Vysoká válcovitá číše s dýnkem („flétna“): nejoblíbenější druh, v podstatě neměnného dekoru ani tvaru. Štíhlá číše 40-60 cm vysoká, flétnovitého nebo kyjovitého tvaru, z čirého křišťálového nebo lesního zeleného skla, s perličkovými nálepy (někdy s klikatkami či jinými dekory). Doložená od pol. 14. století do 2. pol. 15. stol.

   Číše s límcem: menší a otevřenější u horního okraje, taktéž s perličkovými nálepy, ve spodní části se široko vymačkávanou spinou. Datovaná na 2. pol. 14. stol.

 

   Soudkovitá číška „ Krautstrunk“: velice mnoho variant jak zdobení tak tvarů. Tvary kónické otevřené, kulovité, soudkovité, válcové… Dekorace perličkami, velkými kapkami, širokými spirálovitě kladenými spiny zdobenými rádlováním, velkými plochými nálepy, vertikálními žebry, na které se někdy lepili perličky z modrého skla tzv. Plzeňské sklo. Spodní strana číšky se někdy zdobila ovíjenou nití a často vymačkávanou.

   Lahvice: bývaly kulovité s hladkým, ale širokým přisazeným hrdlem na horním okraji zatočeným, zdobené vertikálními žebry. Speciální lahvice doložené i v Čechách jsou tzv. kuttroff, která má hrdlo z 2,3 až 4 spletených trubic, někdy ještě spirálovitě zatočených.

   Dochovaných originálů této doby máme mnoho. Například z 2. pol 13. stol. z Prahy(domácí i dovoz), Mostu a hrádku Božkov. Od 14. stol. začíná převažovat sklo české. V době Václava IV. bylo nápojové skol naprosto běžné ve šlechtickém prostředí a patricijích domácností (Plzeň, Sezimovo Ústí, Praha, Kutná Hora…)


Použitá literatura:

Sklářství - Vlastimil Vondruška - nakl. Grada
Vitráže - Ludvík Losos - nakl. Grada
Dějiny výtvarného umění - Marie Černá - nakl. Idea Servis


Zpět

©Via Boemia 2007,pajiczek