Nástup Lucemburků na český trůn a první léta vlády Jana Lucemburského (1309-1311)
       

Politická situace v Evropě.

K pochopení nástupu Lucemburků na historickou scénu je potřeba obsáhlejšího výkladu situace v Evropě. Po smrti římského krále Albrechta I. Habsburského 1. května 1308 vzniklo několik táborů, které se snažily získat titul římského krále potažmo římského císaře. Říšská hrabata a vévodové se nedokázali shodnout. Z Francie se snažil získat Filip IV. zvaný Sličný vliv na říšské země prostřednictvím svého bratra Karla z Valois. Kurfiřti z Říše však byli proti kandidatuře Karla z Valois, protože nechtěli být pod vlivem Filipa IV. Sličného. Filip tedy navrhl jiného kandidáta a tím byl Jindřich IV. Lucemburský. Lucembursko tehdy spadalo do Říše a proti tomuto návrhu již kurfiřti nic neměli, naopak shodně byli pro volbu Jindřicha IV. Lucemburského. Filip IV. Sličný tím dosáhl svého, neboť Lucemburská hrabata byla spřízněna s francouzským dvorem.

Volbu římského krále rozhodovalo sedm kurfiřtů. Byli to mohučský arcibiskup, trevírský arcibiskup a kolínský arcibiskup, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a král český. Všichni byli pro zvolení Jindřicha IV. Lucemburského, chyběl pouze český král Jindřich Korutanský. Jindřich IV. Lucemburský se stal římským králem Jindřichem VII.

V českých zemích byla situace mnohem složitější než ve Evropě. Po vraždě Václava III. vymřel přemyslovský královský rod po mužské linii a zůstali pouze 4 dcery Václava II. Česká šlechta si zvolila za krále Jindřicha Korutanského, který se oženil s nejstarší dcerou Václava II. Annou Přemyslovnou. Toto se však znelíbilo římskému králi Albrechtu I. Habsburskému, který vojenskou silou zasáhl do českého dění. Korutanec ze země utekl a Albrecht jako římský král prohlásil České země za odumřelé léno římské říše a dosadil za krále svého syna Rudolfa II. Habsburského. Aby podpořil svojí volbu vzal si Rudolf vdovu po Václavovi II. Elišku Rejčku. Proti volbě krále se však postavili někteří silní a vlivní šlechtici. Rudolf se je pokusil porazit, ale jeho život skončil 4. července 1307 u města Horažďovice, které se snažil dobýt, jež patřily jeho odpůrci Bavorovi III. ze Strakonic. Jeho smrt znamenala návrat Jindřicha Korutanského.

Česká šlechta brzy poznala že Korutanec je velmi slabý král, který neumí vládnout a jeho spravedlnost také není dostatečně silná. Jednala tak zcela podle svých představ. V zemi zavládlo bezpráví a jen silní šlechtici a vysocí duchovní dokázali jakž takž držet zemi v celku. Situace se stala neúnosnější více, protože i města si brzy začala dovolovat více a více. Velmi brzy vznikla protikorutanská opozice, která vkládala naděje do druhé dcery Václava II. panny Elišky Přemyslovny. Jednoho červencového dne jí opat zbraslavského kláštera předložil lákavou nabídku a to tu, zda by byla ochotná se vdát za nově hledaného kandidáta na český trůn. Vše proběhlo samozřejmě v tajnosti před dosavadním českým králem.

Již 4. července 1309 se na radu několika moudrých mužů a několika šlechticů a měšťanů vypravili za římským krále Jindřichem VII. cisterciáčtí opati klášterů sedleckého, zbraslavského a plaského. Pokoušeli se dostat ke králi, aby s ním jednali o osudu českých zemí. Jindřich VII. je přijal o 10 dní později, tedy 14. srpna v Heilbronnu. Zde Jindřichovi nabídli české země rukou Elišky Přemyslovy a žádali pro ni jeho prvorozeného syna Jana Lucemburského. Král však prozatím nejevil zájem o sesazení Korutance, neboť mu více záleželo na získání císařského titulu. Na český trůn si totiž také pomýšlel Fridrich Habsburský, který však slíbil pomoci Jindřichu VII. s císařskou korunovací.

V lednu 1310 jednalo poselstvo v Norimberku s králem Jindřichem. Mezi nejvýznamnější patřil Jindřich z Rožmberka, Albrecht ze Žeberka a Fridrich ze Šumburka. O jednání se dochovala závěrečná zpráva, která je adresována všem českým šlechticům, županům a všem obyvatelům českého království. Již v únoru 1310 vyslal do Čech zvláštní poselstvo v čele s Petrem z Aspeltu a s říšskými hrabaty Albrechtem z Hohenlohe-Schellingenu a Bertholdem VII. z Hennebergu. Jakmile se však o jednáních dozvěděl Jindřich Korutanský, nechal povolat vojenskou posilu z Korutan pod velením korutanského maršálka Konráda z Aufensteina. Jeho vojsko obsadilo strategická místa v Čechách, Pražský hrad a Kutnou Horu. Jindřichovi z Aufensteina, Konrádovi bratru, který byl velitelem posádky na Pražském hradě, se dokonce povedlo zajmout všechny členy poselstva Jindřicha VII. Ti pak byli po pětidenním zajetí propuštěni a vypovězeni ze země. Ještě před tím se však Petrovi z Aspeltu podařilo přesvědčit Jana z Vartemberka, aby přešel na stranu římského krále.  Zajetí diplomatů uspíšilo rozhodnutí Jindřicha VII. o sesazení Jindřicha Korutanského z trůnu. Jindřich Korutanský  se však o určitých dohodách dozvěděl a nespoléhal se pouze na vojenskou sílu a začal také vyjednávat. Přesvědčil míšeňského lantkraběte Fridricha Pokousaného, který přitáhl do Čech s míšeňskými sbory a ovládl celou zemi. Fridrich se také pokusil donutit Elišku Přemyslovnu, aby se vdala za durynsko-míšeňského barona Otu z Burgau-Lobdaburgu, čímž by zhatil plány české šlechty a Jindřicha VII. na ovládnutí českých zemí. Tento záměr se však nepovedl a Eliška Přemyslovna se uchýlila pod ochranu Jana z Vartemberka, osobního přítele nejmocnějšího šlechtice v zemi Jindřicha st. z Lipé. 28. května 1310 se v přestrojení dostala Eliška do města Nymburk a postavila se na stranu otevřených protivníků Korutance.

V Praze se zmocnil Jindřich z Lipé se svými oddíly mostní věže na Menším Městě pražském a získal tak jediný přechod přes Vltavu. Došlo k ozbrojenému střetnutí, kde česká šlechta porazila korutanské oddíly a Jan z Vartemberka dobyl Kutnou Horu. Na vyhlášeném zemském sněmu však česká šlechta nebyla jednotná. Protikorutanské křídlo ve středu s Eliškou a v čele s vysokými českými šlechtici bylo na jedné straně. Biskup a vyšší duchovní zastávali neutrální stanovisko a  třetí stranu tvořili příznivci Korutance.

V Norimberku se mezitím rozhodl Jindřich VII. jmenovat kandidáta na český trůn svého bratra Valrama (Walerama). Proti tomu však byli čeští páni, neboť o Valramovi bylo známo, že je to velmi rozhodný a panovačný prostopášník obletovaný ženami. Navíc třicetiletý muž by byl těžko nástrojem v rukou české šlechty, která si chtěla držet podíl na vládě. Při Valramově rozhodné a nepoddajné povaze by velmi brzy hrozily konflikty mezi ním a českými pány. Po uvážení všech možností bylo na sněmu rozhodnuto, že římský král bude požádán o svého čtrnáctiletého prvorozeného syna Jana. O jednání a výsledku se dozvěděl Jindřich Korutanský a hrozil zakročit silou proti účastníkům.

Český sněm vypravil 1. července 1310 dvanáctičlenné poselstvo do Frankfurtu nad Mohanem, které tvořili cisterciáčtí opati Konrád, Heidenreich a Jan, z předních představitelů šlechty Jan z Vartemberka, Bohuslav ze Švamberka a z Boru a Ota, zplnomocněnec Viléma Zajíce z Valdeka. Dále zde byli zástupci pražského patriciátu a dva představitelé z Kutné Hory. Ve Frankfurtu se jednalo o budoucím českém králi. Jindřich VII. stále trval na svém bratrovi Valramovi. Proti tomu se však postavili opět čeští páni a nakonec prosadili Jana Lucemburského. Jindřich VII. dal však českému poselstvu ultimátum a to, že princezna Eliška musí nejpozději přijet ke dvoru 1. září 1310. Jindřich se pojistil i rukojemstvím několika šlechticů a měšťanů. 28. července 1310 se poselstvo  vypravilo na zpáteční cestu. 14. srpna 1310 byla vypravena princezna Eliška z Prahy na cestu ke dvoru římského krále. 18. srpna byla v Norimberku, 24. srpna se k průvodu přidal králův bratr Valram, který doprovázel Elišku až na konec cesty do Špýru, kde se měl konat sňatek Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Dne 31. srpna byla uzavřena jednání. 1. září se konala ve  špýrském dómu svatba Jana a Elišky. 2. září vydal ve Špýru Jan "zvolený český král" listinu, v níž vyjádřil souhlas s organizačně správním opatřením svého otce a potvrdil listinu lucemburskou pečetí.

1. září mezitím přitáhl do Čech Jindřich Korutanský a 14. září se zmocnil Pražského hradu. Římský král se proto rozhodl ke shromáždění trojího vojska. Jedna na potlačení vzpurného šlechtice na jihu Německa, druhé na svoji římskou jízdu a třetí na dobytí českých zemí. Třetí vojsko mělo být shromážděno 24. září v Norimberku a být připraveno k přesunu. Jindřich VII. nakonec ještě odchod svého syna odložil a odjel s ním a jeho novomanželkou do Kolmaru, kde listinou ze 13. září jmenoval Jana generálním vikářem Svaté říše římské za Alpami. Vojsko nakonec vyrazilo z Norimberku až 18. října a táhlo směrem na Cheb. Cestou se Jan dozvěděl, že 14. září byla dobyta Praha. 1. listopadu 1310 překročilo vojsko řeku Ohři a pokračovalo směrem na Prahu. Cestou se k vojsku připojili i početné oddíly biskupa Jana IV. z Dražic. Bylo rozhodnuto dobýt nejprve Kutnou Horu a poté až Prahu. Jindřich z Aufensteina však Kutnou Horu ubránil. Jan proto dal příkaz otočit se a vyrazit na Prahu. Zde 28. listopadu vyrazil se všemi silami do útoku. Fridrich Pokousaný, který velel posádce, však veškeré pokusy o dobytí města odrazil. Po neúspěchu chtěli někteří říšští šlechtici odtáhnout z Čech, mezi nimiž byl i vévoda Rudolf, spřízněný s Korutancem, jenž dělal problémy i s příchodem vojska do Norimberku, proti čemuž však ostře vystoupil Petr z Aspeltu, který se stal na žádost Jindřicha VII. hlavním rádcem mladého krále. Po zdařilé lsti, se kterou jim pomohl kněz Berengar, někdejší kaplan Václava II. Elišky, otevřít brány města, se 3. prosince podařilo město dobýt. Jindřich Korutanský utekl na Pražský hrad. Po pětidenním vyjednávání, se královna Anna, manželka Jindřicha Korutanského, vrhla k nohám Petra z Aspeltu s prosbou a získala povolení k odchodu i se svým manželem. 9. prosince tajně uprchl Korutanec z Pražského hradu i s celou svou družinou a vzal si několik měšťanských synů jako rukojmí. Ty však osvobodil ještě v Praze Vilém Zajíc z Valdeka. Korutanec poté opustil Čechy a vrátil se do své země.

První léta vlády Jana Lucemburského. Po dobytí Prahy dosáhl sice Jan vítězství nad Jindřichem Korutanským, ale jeho moc nebyla fakticky zaštítěna hospodářskou a finanční základnou, neboť většina královských hradů a statků byla v držení šlechty.

Změnit tuto situaci nebylo snadné. Osvědčení rádci, Petr z Aspeltu a Berthold z Hennebergu, však znali způsob jak provést restituci králova majetku. Panovník za to však musel potvrdit stará privilegia, a aby podpořil své panování, musel některá rozšířit. 25. prosince nechal svolat do Prahy zemský sněm. Králi šlo o přijetí holdu a o slib věrnosti české šlechty, zatím co šlechta považovala za hlavní bod vypracování smlouvy mezi nimi a králem. Vznikly takzvané inaugurační diplomy krále Jana. První z prosince roku 1310 a druhý z 18. června 1311. Původní návrh vzešel snad z kanceláře biskupa Jana IV. z Dražic, který nebyl zlistiněn, neboť šlechta požadovala příliš, na což nemohl král přistoupit, neboť jeho moc by byla velmi silně okleštěna. Král a jeho rádcové slavili úspěch, ale ve čtyřech základních požadavcích projevila šlechta svornost a neústupnost.

První z nich se týkal vojenské povinnosti. Povinnost měla být omezena pouze na nutnou obranu země při napadení nepřítelem. Vojenská pomoc přitom nesměla překročit hranice země. Na zásahy mimo zem si musel král šlechtu pronajímat za žold, čili na své vlastní výdaje. Král Jan však toto nepřijal jako starobylé právo, ale potvrdil to jen jako svou zvláštní milost. Stejně si počínal při názvu „terra Boemie et Moravie“, který chtěli do listiny prosadit šlechtici a označil území své vlády za „regnum“ a „marchionatus“, které dávaly možnost širšího výkladu pro vojenské účely.

Druhý požadavek se týkal úpravy berních povinností. Podle šlechty směl král vybírat obecnou zemskou berni bez jejich souhlasu jen na svou korunovaci nebo na věno své dcery. V ostatních případech jen se souhlasem šlechty. Jan vyhověl šlechtě úpravou berních povinností ale ponechal si právo vybírat je bez jejich povolení a souhlasu. Dále směl vybírat berni jen ve výši 16 grošů z lánu. Král opět odmítl potvrdit toto právo za starobylé, ale opět jej označil jako svou zvláštní milost.

Třetí požadavek se týkal rozšíření odúmrtního práva. Dědit mohli pouze muži, po vymření mužské linie majetek propadl králi. Rozšířením mohl spadat pod dědictví žen. Dále zde byl vznesen nárok na to, aby šlechta volně disponovat svými statky. Zde král odmítl pouze formuli o starobylosti, jinak požadavku zcela vyhověl.

Čtvrtý požadavek byl o tom, že král nebude vládnout za pomoci cizinců, a že jim nesvěří ani žádný významný úřad. Tyto úřady byli vyhrazeni jen Čechům a Moravanům. Král tento požadavek zredukoval na pouhý příslib toho, že v Čechách bude v úřadu disponujícím vlastními důchody  Čech a na Moravě Moravan.

Šlechta také tlačila na krále s korunovací, kde by musel potvrdit jejich návrh z prosince 1310, a tím by získali mnohem větší vliv, toto však Jan nepřijal a stanovil datum korunovace na 7. února 1311. 23. března jednal jménem krále Petr z Aspeltu s Fridrichem I. Habsburským. Zde uzavřel dohodu o pomoci proti komukoliv, kromě těch, se kterými byla již podobná přátelská dohoda. V Chebu, kam také zavítal Fridrich I. Habsburský, byla učiněna další rozhodnutí. Mezi nejvýznamnější patřilo asi rozhodnutí o navrácení Moravy,  kterou dostal do zástavy od Jindřicha VII. za 50 000 hřiven stříbra, kterou velkomyslně vrátil Janovi bez vyplacení zástavy. V průběhu dubna shromáždil vojsko na cestu na Moravu. Na Moravě potřeboval Jan vojsko na dobytí a potrestání několika odbojných šlechticů, zemských škůdců, například Fridricha z Linavy a Artleba a Jimrama z Boskovic. 4. května vyjel král s královnou a se svým doprovodem na Moravu. Asi v polovině května dorazil Jan s vojskem do Olomouce. Zde zůstali 12 dní a navštívil je Boleslav III. Lehnický, manžel Markéty, Eliščiny sestry. Za 8000 hřiven stříbra navrátil Janovi oblast Opavska. Listina vydaná v této záležitosti byla vydaná 11. června 1311 v Olomouci. Z Olomouce se Jan vydal s vojskem do Brna a zde 18. června 1311 potvrdil přepracovaný a upravený návrh inauguračního diplomu z prosince 1310 pro českou a moravskou šlechtu.

Zbraslavská kronika je latinsky psaná kronika (Chronicon Aulae Regiae), která vznikala v rozmezí let 1305 -1339 v cisterciáckém klášteru na Zbraslavi, který byl založen roku 1292 českým králem Václavem II. Autory tohoto monumentálního díla jsou dva zbraslavští opati Ota a Petr Žitavský. V první části Zbraslavské kroniky, která byla psána pravděpodobně v letech 1305-1314 opatem Otou je znatelná tendence k oslavě Václava II., zakladatele zbraslavského kláštera. Za devět let Ota napsal 51 kapitol a celé Otovo vypravování je soustředěno k osobě královského mecenáše tak, aby Václav získal u případného čtenáře co nejvíce sympatií. Ota se snažil vystihnout duševní život a těžkou dobu dětství, dospívání a samotné vlády Václava II. Otovo vypravování ukončila smrt v březnu 1314.

V započaté kronice pak pokračoval druhý autor, budoucí opat Petr Žitavský, který se v druhé části kroniky pokusil o sloučení glorifikace předposledního Přemyslovce s oslavou nové dynastie panující na českém trůně, s oslavou Lucemburků. Proto uvádí při líčení smrti Václava II. i císařovny Markéty zázraky, které měly zvýšit prestiž obou osobností. Ve svém vyprávění se na rozdíl od Oty nesoustředí pouze na události zbraslavské a české, ale i na události a záležitosti jiných království a zajímavé příhody vůbec.

            Petr Žitavský, narodil se někdy kolem let 1260-1275 v Žitavě a zemřel roku 1339. Byl český vzdělanec, diplomat, letopisec a politik německého původu. Stal se třetím opatem zbraslavského kláštera. Po Otovi z Durynska pokračoval ve psaní Zbraslavské kroniky, ve které popsal historii od potopy světa do roku 1338. Vytvořil nejvyspělejší kroniku středověkých Čech s názvem Chronicon Aulae Regiae (Kronika Síně královské), vyznačující se svou objektivností. Coby cisterciák byl obhájcem Přemyslovců. Jako rádce se spolupodílel na misi ke králi Svaté říše římské během interregna 1306–1309, kdy se česká šlechta dožadovala sňatku Elišky Přemyslovny se synem krále Jindřicha VII. Janem Lucemburským.

Použitá literatura :

Jiří Spěváček : Petr Žitavský a počátky lucemburské dynastie v českých zemích, in: Mediaevalia historica Bohemica 3 (1991), s. 177-197;

Jiří Spěváček : Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou, Praha 1994 ( zde kap. III-IV, s. 87-184;

Lenka Bobková : Velké dějiny zemí Koruny české, sv. IV.a 1310-1402, Praha/Litomyšl 2003 ( zde hlava I, II/1-2, s. 11-36);

Zbraslavská kronika. Chronicon Aulae Regiae, Praha 1976 ( zde Zdeněk Fiala, O Kronice zbraslavské a jejích autorech, s. 5-19; kniha I/88-109, s. 165-236)



Zpět

©Via Boemia 2007,pajiczek